Sebehodnota a vztah k sobě

Pochybuješ o sobě, srovnáváš se a chybí ti energie ke změně.

Neumíš se dát na první místo, pomáháš druhým a nikdo tě neocení.

Neseš hodně odpovědnosti, řešíš vztahy, děti nebo tlak z okolí.

Únava, nespavost a mysl

Jsi vyčerpaný/á, zahlcený/á myšlenkami a neumíš vypnout ani odpočívat.

Některé věci z minulosti se stále vrací.

Spánek nepřichází nebo nepřináší úlevu. V noci se budíš a už nezabereš.

Těžké dětství

Prožil/a jsi nelehké dětství, kdy tě rodina nepřijala takového/vou jaký/á jsi.

Vždy jsi si připadal/a jako outsider, nedostatečný/á, méně cenný/á.

Ať jste udělali cokoliv, nikdy to nebylo dost.

Úzkosti a vnitřní nepohoda

Přichází smutek, napětí nebo úzkost bez varování. Tělo i mysl jsou v nepohodě a někdy je těžké zvládat běžné dny. Ty či tvé dítě prožívá úzkosti, ataky, deprese a nikdo nechápe, jak těžké je „normálně“ fungovat nebo jen vyjít z domu.

Samota

Cítíš se sám/a, i když nejsi. Před okolím tajíš, jak se cítíš.

Procházíš ztrátou nebo změnou a hledáš znovu oporu – v sobě i kolem sebe.

 

Každý si neseme svůj příběh. Je důležité ho sdílet s někým, komu důvěřuješ, v plné pravdě, ne tu společensky přijatelnou verzi. Ale tu opravdovou, hlubokou a temnou.

Ale pokud chceš najít opravdovou cestu k sobě, až na to budeš připravený/a, provedu tě tím, že ty nejsi tím příběhem. Ten, kdo se s tím ztotožňuje je pouze tvá mysl. Pod tím zajímavým a dramatickým příběhem je neskutečně úžasná a krásná bytost, která je dostatečná tak jak je. Postupně pochopíš, že tě ty opakující situace vyzívají, abys je nechal jen projít, aniž by ses hodnotil/a, jak reaguješ, bez boje a tlaku na sebe. Čím víc je člověk ukotven v sobě, tím míň ho zasahuje minulost a neděsí se budoucnosti. Život se stane klidným, ale daleko víc barevným. Ten klíč jsi ty sám/a.

Pokus se něco ještě „vyplaví“, tak poznáš, že je to jen hra o tvou pozornost a ty budeš vědět, že již tvoříš něco daleko víc stabilního a nemusíš být toho součástí. Vše se začne dít tak nějak samo. Otevřou se ti nové možnosti a svět se stane příjemným místem, které budeš mít rád/a.

Jsi dost tak jak jsi a to stačí.

 

 

Můj příběh už dávno není mou součástí. Nejsem to já a vracím se k němu už jen málokdy. Vlastně už není důležitý. Ten příběh nejsem já, už ho neprožívám.

Narodila jsem se do rodiny, kde už byl můj o dva a půl roku starší bratr. Otec nedával city ani emoce najevo  a matka se postupem času měnila v hysterickou ženu s narcistickými sklony, která chtěla mít vše pod kontrolou.

Do nástupu na základní školu bylo moje dětství vcelku „normální“. Už tam jsem ale velmi silně pociťovala, že se nikdy nevyrovnám svému bratrovi. Ten byl ve všem lepší, hlavně v učení. Šlo mu vše snadno, zatímco já na všechno potřebovala svůj čas. Pořád mi bylo předhazováno, že nejsem dost dobrá, a tak jsem se přestala snažit a raději se rozhodla být černou ovcí rodiny.

Pouto s matkou se úplně přerušilo ve chvíli, kdy mi červenou propiskou opravila gramatické chyby v tajném osobním deníku, do kterého jsem psala o tom, jak moc jsem nešťastná. Máma mě vždy nálepkovala jako „hodnou“ nebo „zlobivou“. S tím jsem žila mnoho let i v dospělosti: „Buď hodná a .......(vydala rozkaz).“ Pokud jsem odmítla plnit její požadavky, byla jsem zlá – výčitky nebo vydírání.

V dětství jsem ale měla jedno útočiště — svou prababičku. Vždycky pro mě měla čokoládový bonbon z bonboniéry. Nechala mě mluvit, nehodnotila, co říkám, a nepředhazovala mi své vlastní příběhy, pokud jsem o ně nestála. Byla prostě moje vrba. V noci, kdy zemřela, se mi zdál nejživější sen mého života. Přišla mi oznámit, že odešla. Ať prý nebrečím, protože ve skutečnosti neumřela a všechno pokračuje dál. O to větší bylo moje překvapení, když ráno přišel děda a řekl mi, že prababička opravdu zemřela. Bydlela totiž jinde. Přišla jsem o jediného člověka, který mě chápal.

Svoji nedostatečnost jsem začala zajídat, až se ze mě stala tlustá, brýlatá holka, s krátkými vlasy (rodiče mi dlouhé nedovolili), která v ničem nevynikala, neměla dobré výsledky a do družstva v tělocviku si ji nikdo nechtěl vybrat. Utvrzoval se ve mě pocit, že jsem bez jediného talentu. Všechno se změnilo na konci maturitního ročníku. Brigáda prodavačky mě ujistila v tom, že nechci celý život něco prodávat, a tak jsem zabrala. Byla jsem totiž vždycky chytrá, jen jsem potřebovala své tempo a podporu, kterou jsem neměla. Něco se ve mně zlomilo a já se rozhodla, že dokážu sobě i rodičům, že jsem dobrá a že se ve mně spletli. Zhubla jsem a získala sebevědomí.

Začala jsem pracovat, a i když se mi zpočátku nedařilo, říkala jsem si, že nevadí — najdu si lepší a lépe placenou práci. A přesně to se stalo. Věřila jsem v sebe. Našla jsem si partnera a po šesti letech jsme se rozhodli pro svatbu a dítě. 

Jenže dítě nepřicházelo. Po dvou letech jsem se dozvěděla, že jsem v předčasném přechodu a že se s přirozeným otěhotněním můžu rozloučit. Bylo to nesmírně těžké období. Chtěla jsem se rozvést, ale partner mě podržel. Hledala jsem způsoby, jak si pomoci. Nejhorší bylo okolí — neustálé otázky, kdy už otěhotním, a povzdechy kamarádek, které otěhotněly „ani nevědí jak“. Cítila jsem se hrozně. Zase jsem neschopná.

Přesto jsem to někde uvnitř nevzdala. Poslední tři měsíce roku 2005 mi to už bylo tak nějak jedno. Měla jsem domluvený termín u specialisty po novém roce — a tehdy se to nějak samovolně povedlo. Dodnes ani nevím jak. Po dlouhém a náročném rizikovém těhotenství se mi narodila nádherná dcera.

Těšila jsem se na krásné mateřství. Jenže realita mě rychle vrátila na zem. Dcera byla nespavec a já se během pár měsíců změnila v chodící zombie. Dcera mi však i přesto dělala neskutečnou radost. Po roce na mateřské si manžel vyhřezl ploténku a jediným řešením bylo, že půjdu do práce já a on zůstane doma.

Rozjelo se nekonečné kolečko práce, výčitek svědomí, že nejsem s dcerou, její neustálé nemoci (protože ona nesla můj odchod špatně), péče o  domácnost. Už jsem neměla ani chvilku sama pro sebe.

V práci se mi začalo dařit a dostala jsem se na vedoucí pozici. Jenže manželův tatínek přišel o nohu, a tak jsem byla dál hlavním živitelem rodiny, zatímco manžel se staral o otce a vozil dceru do školky a poté školy. Většina věcí doma ale stejně zůstávala na mně. A péče o nerudného seniora s Alzheimerovou chorobou, který se během pěti minut desetkrát zeptal na to samé, náladě opravdu nepřidala.

Když manželův tatínek zemřel, rozhodli jsme se pořídit si domek. Těšila jsem se, že manžel konečně převezme část finanční odpovědnosti, ale nestalo se. Pracoval jen nárazově na svém podnikání, které mnohdy nepokrylo ani zdravotní a sociální pojištění. Když s podnikáním skončil, nešel ani na úřad práce, aby se „neponížil“. A tak jsem přidala. Pracovala jsem víc a víc. Nakonec jsem ho donutila najít si práci, ale často býval doma na nemocenské. Hodně přibral, takže jsem navíc začala dělat i práci kolem domu — třeba sekat trávu.

Byla jsem jako křeček v kolečku. Ráno práce, pak dcera, venčení psů, domácnost, cvičení, protože jsem nechtěla znovu přibrat. Nešla jsem spát, dokud nebyla domácnost dokonale uklizená. Vydělané peníze jako by se mi kutálely mezi prsty pryč — pokaždé, když jsem dostala odměny, objevil se nějaký nečekaný výdaj.

Po dalších pěti letech

Je šest ráno a já už několik hodin nespím. Chtěla bych to svést na události posledních dní, ale nemůžu. Nespím už měsíce. Večer kolem deváté usnu jako špalek, ale kolem druhé ráno se probudím a do rána už nezamhouřím oka. Hlavou mi pořád běží černé scénáře.

A teď už nemůžu usnout vůbec. Před pár dny mi umřel pejsek. Moje Bublinka.

Když mi z veteriny zavolali, že nepřežila noc, zhroutila jsem se. Řvala jsem nahlas jako raněné zvíře víc než hodinu. Nešlo mě utišit. Poprvé po letech jsem pustila ven všechny slzy. Protrhla se hráz, která byla uvnitř celé roky. Neplakala jsem jen kvůli smrti svého psa, ale kvůli svému životu, který byl spíš utrpením.

Dlouho jsem věděla, že jedu na maximum. Navenek dokonalá rodina, hezký dům se zahradou, život, který by si přálo mnoho lidí. Tak proč si stěžuji?

Jenže já nebyla šťastná.

Čím víc jsem se snažila v práci, tím horší to bylo. Přišel nový šéf — mladý týpek — a my si vůbec nesedli. Dělala jsem zbytečné chyby, přitom jsem byla vždycky pyšná na svou kariéru. A doma? Ještě horší. S manželem jsme si už neměli co říct. Zatímco já běžela jako křeček v kolečku, abych finančně zajistila rodinu, on přispíval minimálně a jeho hygiena šla ke dnu. Nikdo mi nepomohl, dokud jsem nezačala křičet. A to jsem se tolik snažila nabýt hysterická jako moje matka.

A dcera — moje vymodlené dítě. Vždycky jsme spolu trávily hodně času, ale najednou jako by se naše světy vzdalovaly.

Byla jsem ta „silná žena“, která se usmívá, všechno zařídí a drží rodinu pohromadě. Tak jsem si říkala, že musím ještě víc. Že to musím vydržet.

Toho rána jsem si oblékla jsem si bundu a šla běhat. Běžím a cítím se na dně. Už ve mně není ani kapička síly. Doběhnu k mostu. Dívám se dolů a ptám se sama sebe:

„Tohle je opravdu život, který jsem chtěla žít v osmnácti? Kdy se to zlomilo? Kdo vlastně jsem? Má to ještě vůbec cenu žít?“

První myšlenka patřila dceři. Ano, vím — přelézt zábradlí by bylo tak jednoduché. Jenže ona si už teď s manželem nerozuměla, přestože kdysi měli krásný vztah.

Tohle bylo moje opravdové dno. Jen jsem se dívala dolů a plakala.

A najednou jsem uslyšela hlas. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Přesto jsem ho slyšela. Mluvil ke mně. Už jsem si myslela, že jsem se definitivně zbláznila.

Hlas byl klidný.

„Díváš se jen na ty dva pruhy zpátky.“

Já: „Co…?“

A on tu větu zopakoval.

Já: „Nechápu.“

„Ta cesta vede ještě dopředu.“

Já: „Dopředu? Já už nemůžu. Už nevím jak. Udělala jsem všechno.“

„Ty jsi Bůh svého života.“

Já: „Jaký Bůh? Cože?“

„Ty jsi Bůh svého života.“

Já: „Nerozumím.“

Pak bylo ticho. Hlas zmizel.

Stála jsem tam a přemýšlela, jak to myslel.

Jaký já jsem Bůh? Všechno se mi zhroutilo jako domeček z karet. Nejsem věřící. Nerozuměla jsem svému životu, neměla jsem sílu. Ale někde uvnitř jsem věděla, že musím něco změnit. Protože takhle žít nemůžu. Umřu zaživa, pokud něco nezměním.

Ale pochopila jsem, že tím „Bohem“ bylo myšleno obrazně — že tou změnou jsem já sama.

A tak se ze mě stal hledač. Hledač, který byl pořád v roli oběti. Protože přece za všechno mohli ti druzí. Vždyť já dělala všechno správně. Pro ostatní. Aby se měli dobře.

Začala jsem sledovat různá videa a číst články o životě. Po dvou letech už jsem to nevydržela a rozhodla se pro radikální změnu. Rodinu jsem držela pohromadě už jen kvůli dceři. Každý jsme měli svůj pokoj jako spolubydlící. Pouto mezi ní a otcem bylo nenávratně pryč. A moje pouto s dcerou se také začalo vzdalovat, přestože jsem s ní kdysi trávila spoustu času. Byla jsem ta, která vymýšlela výlety, učila ji plavat a jezdit na kole. Nechtěla jsem přijít o naše spojení, které v naší rodině mezi matkami a dcerami po generace chybělo. Dcera dokonce jednou dostala záchvat a manžel jí chtěl buď seřezat nebo poslat na „psychynu“, jak sám řekl. Ale já už cítila, že tohle není hra, že je to její volání o pomoc.

Přestěhovala jsem se s dcerou a třemi psy do bytu. Dva z nich jsem adoptovala z nevhodných podmínek. Bylo až neuvěřitelné, že jsem vůbec našla bydlení. Každý mi říkal, že se třemi psy nemám šanci. Ale všechno do sebe zapadlo skoro samo. Kdo mohl, pomohl mi. Bylo to jako zázrak. Včetně peněz, protože v té době jsem už žádné neměla. Ale nějak se to poskládalo.

Stěhování jsem během půl roku zvládla dvakrát, protože bydlet se třemi psy v paneláku nebyl nejlepší nápad. Sotva jsem všechno uklidila, znovu jsem balila. Bylo to hodně těžké období.

Otec o dceru nejevil zájem a její psychický stav se ještě víc zhoršil. Zaměřila jsem svou pozornost na ni, ale sama jsem byla psychicky na dně. Ráno jsem vyvenčila psy, rozloučila se s úsměvem s dcerou a pak šest hodin nevstala z postele. Někdy jsem brečela, někdy mě minulost stahovala dolů, někdy se mi třásly ruce. Těsně předtím, než přišla dcera domů, jsem dala byt do provozního pořádku — a další den znovu. Bez naděje, bez budoucnosti.

Mezitím jsem několikrát přišla o práci a byla na nemocenské. Nejdřív moje tělo začalo znovu prožívat všechny nemoci, které jsem dřív přecházela. A pak jsem si během další nemocenské začala „léčit“ duši.

A právě tehdy přišel zlom.

Pochopila jsem, že svůj svět tvořím já sama. Že těžko můžu pomoci své holčičce, když jsem sama rozbitá na padrť. A tak jsem se krok po kroku začala poprvé po dlouhé době věnovat sama sobě. Začala jsem rozpoznávat situace, ve kterých mi bylo dobře, a ty, ve kterých mi dobře nebylo. Ne podle toho, jak by to mělo být „správně“, ale podle toho, jak jsem to cítila já.

Dcera mezitím prožívala období, kdy nedokázala ani vyjít z domu. Byla na tom psychicky velmi špatně. A já si tehdy řekla, podle videí Jiřího Ledvinky, která mi hodně pomáhala, že když nevím, je to vlastně v pořádku. Že musím nechat život, ať mi pomůže.

Nechala jsem dceru, ať si prožije to svoje. Když za mnou přišla, dala jsem jí prostor. Sama mě začala učit, jak jí pomoci. Třeba tím, že mi vynadala pokaždé, když se mi s něčím svěřila a já jí automaticky chtěla dát radu. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou prababičku. Jak uměla jen být a naslouchat.

Došlo mi, že svou snahou na dceru strašně tlačím.

A tak jsme spolu začaly komunikovat jinak. Já jí začala upřímně říkat, co mi vadí — třeba nepořádek ve společných prostorách. Ona si zase chtěla uhájit svůj prostor v pokojíčku. Začaly jsme spolu mluvit o tom, co nás na té druhé štve, a postupně otevíraly stará zranění.

Bylo zvláštní, že já měla výčitky kvůli situacím, které si dcera ani nepamatovala. A naopak jsem úplně zapomněla na věci, které jí ublížily a mě to přišlo jako něco malicherného.

A tak se pomalu měnil náš svět.

Každá jsme žily ten svůj.

Já začala věřit, že to dcera zvládne. A sama jsem pochopila, že není sobecké dát sebe na první místo.

Pochopila jsem, že změnit můžu jen sama sebe. A když budu v klidu já, promítne se to i ven. Že si můžu dovolit nevědět, brečet a mít špatné dny. Nemusím být pořád pozitivní. Nemusím hrát žádné role. Svůj život si řídím sama a nikomu se nemusím zodpovídat.

A taky už se nesnažím nikomu nic dokazovat.

Celý život jsem se snažila dokázat, že všechno zvládnu. Dokázat rodičům, že mám dobrou práci, dům, úspěšný život. Jenže ať jsem udělala cokoli, nikdy nepřišla pochvala. Jen další očekávání nebo kritika.

Dnes už neočekávám nic. A paradoxně právě tehdy začalo všechno přicházet samo.

Řídím se tím, co cítím uvnitř, i když to někdy nedává smysl.

Dnes nemám krásný dům se zahradou ani dcera svůj pokoj se šatnou. Nejsem vdaná, ale rozvedená matka samoživitelka. Možná jsem si podle ostatních nepolepšila. Jenže já už dávno nemám potřebu cokoli vysvětlovat.

Možná zase bydlím v bytě, ale vracím se domů do bezpečného prostoru. Do místa, kde jsem šťastná a kde je klid. V noci spím jako miminko.

Můj život plyne spontánně. Už neřeším, když se na někoho naštvu. Nemám výčitky svědomí. Umím si nastavit hranice.

Je mi jedno, co si o mně kdo myslí a co říká. Jsem dost taková, jaká jsem. Nemusím být jiná. Nemusím splňovat představy o „normálnosti“.

Moje mysl už netočí pořád dokola katastrofické scénáře. A když ano, už vím, že to jsou jen myšlenky.

Život plyne obyčejně — ale v úplně jiném tempu.

Už nejsem unavená v devět ráno. Klidně nechám nádobí na lince do druhého dne. Už neběžím v kolečku povinností.

Nejsem silná žena.

Jsem žena, která už umí brečet. Žena, která se nechce zničit. Žena, která už nemusí.

Protože jsem si nakonec přiznala, že jsem vlastně mnohdy ani nechtěla, aby mi někdo pomohl. Chtěla jsem jen uznání.

Současnost

Volá mi dcera.

„Ahoj mami, dnes přijdu později.“

Já: „Kam jdeš?“

„Nakupuju ve Frýdě.“

Já: „S Káťou?“

„Ne, sama. Neuvěříš — koupila jsem si dvoje šaty. Doma ti udělám módní přehlídku.“

Já: „Nevěřím. Ty a šaty? Ty, co nosíš jen černé věci?“ 😊

„Černé šaty!“ 😀 „Tak ahoj.“

A zavěsí.

Položím telefon a rozbrečím se. Jenže tyhle slzy mají úplně jiný náboj. Jsou to slzy štěstí.

Pro někoho obyčejný nákup teenagerky. Co je na tom k pláči?

Ale kdo nikdy nezažil dítě s depresemi a úzkostmi, které nechtělo mnohdy žít, ten to nepochopí. Můj strach, jestli se ráno otevřou její dveře pokojíčku, jestli .......

Já sama jsem byla na úplném dně a nikdy jsem nikomu nepřiznala, jak hluboké deprese jsem měla. Jak se mi třásly ruce. Jak moc mě bolelo celé tělo a jak fyzicky zle mi bylo.

Dnes už je to jen vzdálená vzpomínka. Moje minulost je jako kniha, kterou jsem kdysi četla.

Nedívám se ani do budoucnosti — tam chce utíkat jen hlava a strach.

Mně je dobře teď. A to stačí.

Mám důvěru, že život zvládne i dcera. Je tak úžasná, udělala neskutečný pokrok. Má úžasné názory. Naše hranice mezi dcerou a matkou jsou setřeny. Máme pouto, které se nedá slovy popsat.

A já jsem nejlepší právě taková, jaká jsem teď. Už věřím, že je o mě postaráno. Život už není nebezpečí, ale nebe s péčí.

V životě stačí málo. Být u sebe a netlačit na život, on se nakonec vždy poskládá samo. Uvěřit v sebe, protože máte přesně ty schopnosti a předpoklady, aby se Vám vedlo dobře. Jenže svět nás mnohdy přesvědčil o opaku. A hlava, mysl, ta si najde vždycky příležitost nám to připomenout, pokud s ní ještě neumíme "pracovat".

Pomoct můžete jen tehdy, když se sám/a cítíte naplněný/á.
Stačí jen klidný prostor, kde Vám druhá osoba věří, kde dostanete šanci slyšet svůj příběh přesně tak, jak ho do hloubky cítíte. Kde ucítíte klidnou podporu a důvěru k tomu že to řešení je ve Vás. Ten prostor tady pro vás mám. Jsem tady, abych Vás tím provedla.

 

 24880191

 

PROHLÁŠENÍ O POVAZE SLUŽEB

Koučování, které poskytuji, je podpůrný a rozvojový proces zaměřený na sebepoznání, hledání zdrojů a posilování vnitřní rovnováhy. Nejsem klinický psycholog, psychoterapeut ani lékař a koučování nenahrazuje odbornou psychologickou, psychoterapeutickou ani zdravotní péči. Pokud by se v průběhu spolupráce objevila témata, která vyžadují specializovanou odbornou pomoc, doporučím obrátit se na kvalifikovaného odborníka.

ZÁSADA DŮVĚRNOSTI A BEZPEČNÉHO PROSTORU

Vše, co klient v rámci koučovacího setkání sdílí, zůstává v bezpečném a důvěrném prostoru mezi námi. Zavazuji se zachovávat mlčenlivost o všech osobních i citlivých informacích a nakládat s nimi s respektem, péčí a v souladu se zákonem.

SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ (GDPR)

Osobní údaje klienta jsou zpracovávány pouze v rozsahu nezbytném pro poskytování koučovacích služeb (zejména přezdívka, kontaktní údaje a stručné poznámky ze sezení) a výhradně za účelem podpory koučovací spolupráce. Zpracování probíhá v souladu s nařízením GDPR.

Klient má právo:

- kdykoli nahlédnout do svých údajů,
- požádat o jejich opravu nebo výmaz,
- omezit jejich zpracování,
- svůj souhlas kdykoli odvolat.