Každý máme kompas našeho života uvnitř sebe. To je největší rádce na světě.               

Nemluví hlučně, nemluví pořád dokola jako mysl, ale je tam a vždy tam byl.

Je to první dojem, první slovo, první okamžik, tichý hlásek uvnitř.

I když nedává někdy vůbec žádný smyl.

 

CO CÍTÍM

Pakliže cítím NE, znamená to NE

Pakliže cítím NEVÍM, je to NE

Pakliže cítím ANO, je to vždy ANO

Když zvolíte jinou variantu, nic se neděje. Trasa se jen přepočítá.

 

DEJ SE NA PRVNÍ MÍSTO

Vždy a všude se dej na první místo. Když budeš naplněný/á, teprve pak můžeš dávat dál. Nejsi zodpovědný/á za ničí jiný život než za ten svůj.

 

 JEDNODUŠE

Netlačte na život, když si něco přeješ vždy to přijde. Jednoduše. Co můžete změnit, udělejte. Co nemůžeš změnit, nechte být. Vytvoří se to samo bez Vaší pomoci a mnohem lépe. Tak, že si to ani Vaše mysl neumí představit.

 

NEZLOMNÁ VÍRA

Nechat věci být a věřit, že se udějí sami.

Opravdu pro to nemusíte nic dělat, jen věřit v to nejlepší pro sebe.

 

A nejlepší pravidlo na světě je 

Větu „chovej se normálně“ jsme pravděpodobně slyšeli všichni už jako děti. Říkala se ve škole, doma i mezi kamarády. Zněla jednoduše a samozřejmě — jako by její význam byl každému jasný.

A přesto, když se nad ní na chvíli zamyslíme, vyvstane otázka:

Co vlastně znamená být normální?

Je to stav podobný snaze být osvícený. Honba za něčím, co nemůžeme dosáhnout. Problém nastává ve chvíli, kdy se normálnost začne chápat jako cíl. Jako něco, čeho bychom měli dosáhnout, abychom byli dostateční. Pak se z ní stává tichý tlak: nevyčnívej, nepřekvapuj, zapadni.

Člověk se začne porovnávat s představou, která je často neurčitá a nedosažitelná.

Snaha být normální vede ke kontrole.

Kontrola vede ke tlaku.

Tlak vede k úzkosti.

Úzkost vede k depresi.

Deprese vede k atakům.

 

Od dětství často slýcháme, že bychom měli být „normální“.

Na základní škole tento pocit často zesílí. Najednou se více porovnáváme, hodnotíme a hledáme, kam vlastně patříme. Vznikají tichá měřítka toho, co je správné a co už méně. Můžete krásně malovat, mít fantazii a cit pro barvy, ale pokud vám nejde čeština nebo matematika, jednička z výtvarné výchovy jako by byla podřadná. Není vnímána jako stejně důležitá a vy si připadáte méněhodnotní.

A ani když se člověku ve škole daří, nemusí mít pocit, že je „tak akorát“. Možná by chtěl být jako spolužák Honza, který skvěle hraje fotbal a mezi ostatními je přirozeně oblíbený. Jenže i Honza doma slýchá, že by měl být víc jako někdo jiný — někdo, kdo má lepší známky. A tak se nenápadně roztáčí koloběh porovnávání, ve kterém se téměř každý cítí nedostatečný.

S přibývajícím věkem se obraz normálnosti ještě více rozostřuje. Média, internet i televize nám ukazují lidi, kteří působí dokonale a samozřejmě — jako by přesně věděli, jak má normální život vypadat. Dospívající se s nimi porovnávají a nenápadně v nich roste tlak být jako oni – bezchybní, stejní, úspěšní.

Ani v dospělosti srovnávání nemizí. Stále se objevují „ti normální“ — lidé s lepšími výsledky, výkony nebo životy, které zvenčí vypadají uspořádaněji. A tak se někdy celý život snažíme dohonit představu, která se nám pokaždé o krok vzdálí.

Stačí se ale podívat kolem sebe. V přírodě neexistuje dokonalá stejnost. Žádné dva stromy nerostou úplně stejně. Některé jsou rovné, jiné mají více větví, některé rostou pomalu, jiné rychle. A právě tato rozmanitost vytváří zdravý a živý celek.

Každý z nás si prochází jinou cestou, má jiné tempo i jiný způsob, jak se vyrovnává a prožívá svět.

My už víme, že být normálně nenormální je daleko lepší.

Když člověk postupně opustí touhu být za každou cenu „normální“ a přestane mít potřebu držet vše pevně pod kontrolou, může se před ním otevřít úplně jiný svět. Mnohem opravdovější. Možná bláznivější, šílenější, ale Váš.

Život nemusí být neustále sevřený pravidly a očekáváními. Může plynout, proměňovat se a překvapovat. Je to pohyb, proces, někdy hra, ve které mají své místo všechny emoce. Žádná z nich není špatná.

A jak na takovou změnu vykročit?

Někdy stačí nebýt na to sám. Cesta k sobě samým, k větší autentičnosti a k opuštění představ o tom, co bychom „měli“, může být složitá.

Ukážeme Vám, že to může fungovat. Opustíte cestu „co bychom měli být a dělat“, „muset“, „jak vypadat“ atd. Protože opravdu nemusíte. A čím víc nemusíte, tím víc žijete.

Pomůžeme Vám uvolnit se do života, nechat život, aby sám proudil. A vy pocítíte, jak neskutečně se Vám uleví. Napětí poleví, mysl se zklidní a s tím mohou postupně odeznívat i potíže, které dlouhodobý tlak přináší.

Protože je úplně jedno, co si o Vás kdo myslí.

A je taky úplně jedno, co si o sobě myslíte vy.

Mysl ztratí svou sílu, když to budete vy ve své jedinečnosti.

My Vám ukážeme, že jste úžasní.